Obchodní cesta do Mnichova

Hned na začátek bych chtěl jenom říct, že jsem moc rád, kolik jsem vzbudil ohlasů. Tedy, bylo mi jasné, že se pod článkem seběhne hromada mladíků, kteří si rádi zadiskutují. Inu, proč ne. Koneckonců je to o sledovanosti, o ničem jiném. Jinak k těm hrubkám se vyjadřovat nebudu, není totiž proč. Jak jsem psal v komentářích, tyhle články píšu (a budu psát) po nocích, kdy toho všeho mám z práce opravdu dost a skutečně nebudu řešit, jestli napíšu místo „mě“ „mně“ a podobné nesmysly. Toliko k úvodu a teď tedy ta slibovaná akce. 

Zhruba před měsícem jsem měl pracovní cestu do Německa. Nasedl jsem tedy do firemní Audi A5 (černé) a vyrazil směr Mnichov. Cesta ubíhala poměrně v klidu. Ono taky aby ne, pokud jste totiž někdo v takovém voze seděl, či jej dokonce vlastníte, je Vám jasné, o čem mluvím. Perfektní pohodlí, kvalitní aparatura, která spolehlivě umocní veškerý zážitek z jízdy a navíc ten pocit luxusu, o kterém se mi mohlo dřív jen zdát. Je to prostě skvělý pocit a každému doporučuji, pokud má možnost, jízdu aspoň vyzkoušet. Ale zpět.

Do Mnichova jsem dorazil po polední a měl ještě chvíli času. Zaparkoval jsem tedy před sídlem firmy, kde se  měla schůze odehrávat a jal se trochu projít. Musím říct, že Mnichov je moc pěkné město a pokaždé, když tam jsem (nyní jsem tam byl počtvrté), překvapí mě čistota všude kolem. Ono Německo je obecně považováno za pořádnou zemi, co se tohohle týče, ale v Mnichově je to dovedeno k dokonalosti. Prostě tam nenarazíte (nebo já jsem aspoň nikdy nenarazil) na bezdomovce, feťáky a jiné podobné případy. Prostě je radost se tam procházet. Došel jsem na náměstí u centra (poblíž sídlí ona firma, takže pohodová procházka) a řekl si, že zabiju nějaký ten čas zmrzlinou. Koupil jsem si jednu točenou a pohodlně se usadil. Ještěže už začalo být tou dobou teplo, takže kolem proudily zajímavě oblečené slečny. Bylo se na co dívat, takže mi čas příjemně uběhl.  

Po úspěšném jednání jsem měl sice v plánu hned odjet, ale nakonec jsem zavolal kamarádovi Karlovi, který v Německu žije už nějakou dobu, zda někam nezajdeme. Dohodli jsme se, že nepůjdeme do žádného luxusního podniku, protože těch mám z práce poměrně plné zuby. Takže je radost někdy zajít do hospody klasičtějšího ražení. A zvláště ty německé se mi velmi zamlouvají. Karel tedy navrhl, abychom jeli do vesničky za Mnichovem, jmenovala se tuším Ismanking, nebo tak nějak, že tam zná skvělou hospůdku. Vyzvedl jsem ho a jeli jsme. 

Asi po dvaceti kilometrech jsme zastavovali u příjemně vypadajícího lokálu. Jen jsme vešli dovnitř, dýchla na mne ta domácká atmosféra, kterou umí takové místo vzbudit. Sice jsem tam nikdy předtím nebyl, ale měl jsem pocit, že to tam znám. Usadili jsme se u rohového stolu a začali probírat všechno možné. Neviděli jsme se skoro rok, takže bylo o čem mluvit. Vcelku klasická situace, dokud nepřišla slečna servírka. Zarazil jsem se v půli věty a upřeně ji pozoroval. Karel si mého stavu všiml, zachechtal se a objednal pro oba. Slečna se usmála, nejdřív na něj, pak na mě a odešla splnit objednávku. Abych vysvětlil, proč jsem tak zkoprněl. Musí Vám být jasné, že každému chlapovi se líbí jiné ženské. Mě se vždycky líbily holky typu „krev a mlíko“. 

A tahle byla přesně taková. Mohlo ji být tak dvacet až dvacet dva, menší postavá, velká prsa, tak číslo 4, nádherný zadek, prostě vše, co má holka mít. Trochu jsem nasucho polkl a to už Karel nevydržel a vlepil mi pohlavek a já se konečně podíval jiným směrem, než na slečnu. Pokračovali jsme v hovoru, ale číšnice mi pořád nešla z hlavy. Když nám přinesla pití, co nejzářivěji jsem se na ní usmál, aby pochopila, že mi není lhostejná a ona mi úsměv vrátila. Vypadalo to dobře. Mám sice mnoho zkušeností s oblbováním a balením mladých holek, ale pravdou je, že člověk nikdy neví. Navíc, když se pokoušíte sbalit někoho, kdo se Vám moc líbí, v jiném jazyku, je to složitější, než v jazyku mateřském. Obvykle prostě není problém narazit nějakou osmnáctku, když tedy máte výmluvnost a sebevědomí. Ale z Německa moc tyhle zkušenosti nemám, takže jsem nešel vůbec najisto. Nicméně jsem to zkusil. Řekl jsem Karlovi, ať na mě počká, že se buď vrátím za minutu, nebo za půl hodiny. Karel protočil oči a přikývnul. Zvedl jsem se a sebevědomě vykročil k baru, kde slečna servírka zrovna umývala sklenice. Když jsem došel k ní, odkašlal jsem si a zase se usmál. Slečna ke mně vzhlédla a udiveně zvedla obočí.

[Pokračování příště]