O krůček od znásilnění?

Všechno to začalo 31.1.2008 odpoledne. Den jako každý jiný. Vlastně ne tak zcela, protože se ve škole rozdávalo pololetní vysvědčení. Končili jsme dříve než obvykle, a tak jsme se s kamarádkou Terezkou rozhodly, že si dáme sraz v Mariánských horách na zastávce Dům Energetiky. Několik málo kroků odsud se nachází obchodní centrum Futurum. Je to obrovský komplex, ke kterému teď ještě přibylo několik obchodů a dá se zde najít téměř cokoliv. Součástí je také multikino Cinestar a několik restaurací.

A že jsme dnes dostaly to vysvědčení, rozhodly jsme se, že to oslavíme. Zamířily jsme přímo do Mc Donalds a dopřály si každá jedno velké menu. Proč taky jednou neutrácet za něco nezdravého, tučného a kalorického, že? A aby toho nebylo málo, celé jsme to završily obrovskou zmrzlinou. Strávily jsme tam asi dvě hodiny, ale já jsem měla od 16h autoškolu, a tak jsme se kolem 15:15h vydaly směr Mariánské náměstí.

Tato zastávka se nachází za zatáčkou u bývalé budovy Telecomu (dnes Telefonica O2). Naproti je sex shop, hospoda a internetová kavárna, takže místo celkem pofiderní. Nestála jsem tady sama, a tak mě vůbec nenapadlo se bát. Navíc byl bílý den a Terka čekala se mnou. Když jsme došly, jela zrovna tramvaj, ale já jsem se rozhodla až pro tu pozdější. Přeci jenom jsem ještě měla dost času a nechtělo se mi potom stepovat před autoškolou.

Jak jsme tak stály na té zastávce a povídaly si, prošla okolo nás spousta lidí. Nad nikým jsem se nepozastavovala až nad jedním mužem. Byl zvláštní, velice zvláštní. Neupravený, špinavý, ošklivý a procházel se po vedlejším chodníku sem a tam a přitom vezl kočárek, ve kterém nikdo nebyl. Kočárek byl starší, ošoupaný a otevřený, pro dítě, které už je větší a sedí. Docela mě to zarazilo, a tak jsem drbla do kamarádky a řekla jí, ať se na něj podívá. Hned jsme začaly přemýšlet, proč tomu tak asi je a vymýšlet různé vtipné historky. Po chvilce ten muž zašel za roh a tím tenhle rozhovor skončil. Ještě několik minut jsme si povídaly a hele, tramvaj!

Dojela k nástupnímu ostrůvku, já jsem se rozloučila a nastoupila. Vcházela jsem posledními dveřmi a vůbec jsem si nevšimla, že by za mnou byl ještě někdo další. Uviděla jsem volné místo, a tak jsem si sedla. Slyšela jsem, že si někdo sedá za mě, ale nevnímala jsem. Do tváře mi vítr foukl pramínek mých vlasů, a tak jsem ho rukou odhodila dozadu. (Určitě to nebylo jako v těch amerických filmech, kdy si vlasy odhazuje nádherná sexy blondýna.) A v tom mě někdo zezadu chytil za vlasy a zašeptal: „Hezké vlasy máš, moc hezké.“ V tu chvíli jsem úplně ztuhla, byla jsem jako z kamene. Můj srdeční tep musel být minimálně 200 za minutu.

„Co si to kdo dovoluje na mě sahat?“ proletělo mi v tu chvíli hlavou. Ale byla jsem natolik vyděšená, že jsem se nedokázala ani otočit a cokoliv říct. Narovnala jsem se a posunula se na sedadle o kousek dopředu. Seděl za mnou a hrozně funěl. Vůbec jsem netušila, kdo ten člověk byl a nejspíš si toho ani nikdo nevšiml. Celou cestu jsem byla nervózní a jen si říkala: „Ať už vystoupí!“ Ale nějak to pořád nepřicházelo, až už jsme mířili k zastávce, kde jsem vystupovala já, Jubilejní kolonie. V tu chvíli se postavil a já zahlédla, že je to ten muž s kočárkem. Srdce se mi roztlouklo ještě víc a nevěděla jsem, co mám dělat, stále na mě koukal.

Čekala jsem do poslední chvíle a pak vystoupila druhými dveřmi. Cítila jsem ho za svými zády a tak jsem přidala do kroku a postupně se rozutíkala. Po několika metrech jsem se otočila a viděla, jak mě neustále pronásleduje. A tak jsem ještě přidala a zahnula do ulice. V tu chvíli jsem se mu naštěstí ztratila a on mi zmizel z dohledu.