Hopíci kolem nás

Tenhle měsíc je fakt skvěle vydařený. Zas a znova se mi daří potkávat individua, která bych nejradši…inu nepotkal. Nejdřív to byli pitomci na silnici a teď banda hopíků. Takže je jasné, o čem tenhle článek bude.

Když jsem v minulém článku psal o informaticích a mmorpg, rozpoutal jsem pěknou diskuzi a víceméně jsme se tam shodli, že takoví lidé jsou a nic se s tím nedá dělat. Jak jsem psal, není to sice jenom případ informatiků, jsou mezi nimi výjimky, ale já jsem měl (a občas ve škole stále mám) zkušenost jenom s tímhle „antisociálním“ typem. Ale teď tedy k hopíků. Určitě je všichni znáte. Říkají si hopeři, gangstas, nigas a tak podobně. Oblékají si vytahné hadry, orvané tenisky, kapucu do ksichtu a nejmíň půlku železářství na krk. Nemám nic proti tomu, když si takhle trapčí ve svých klubech, nebo i venku, když nikoho neobtěžují. Já jsem bohužel včera měl kliku na tak husté gangstas, že chtěli konfrontovat. Tak jsme konfrontovali. Sic slovně, ale přece.

Jenom abych objasnil svůj názor na tuhle sortu lidí. Nevadí mi, je mi fuk, co kdo poslouchá a nosí, ať si každý dělá co chce, ale ať tím neobtěžuje ostatní. Já sám se oblíkám naprosto normálně, klasicky, nijak provokativně, abyste si nemysleli, že tohle bylo příčinou konfliktu. A jak to teda bylo? Klasika. Šel jsem z města zpátky na kolej a cestou šel parkem. Okolo jedné lavičky se rozvalovala parta drsných hoperů a drsně hip-hopovali okolo přenosného rádia, nebo co to měli. Ty jejich řetízky poskakovaly všude možně a jejich rozkroky létaly vzduchem. Chystal jsem se je normálně minout a pokračovat v cestě, když vtom jeden z nich zaměřil svou kryploidní držku přímo na mě a zvolal zvučným, hatem nasáklým hlasem do davu:“Vole pyčo, ten má ale vohoz, co?!“

Asi téměř všichni z Vás byste se nad tohle povznesli a nechali to plavat. Nechat se hloupě vyprovokovat od idiota, co vypadal, že ani nedokončil učňák není nejlepší způsob, jak zvládat takové situace. Nicméně já (možná bohužel) nejsem ten typ člověka, co si nechá od kdejakého kokůtka nadávat a nechat si líbit posměšky. Tak jsem se zastavil, otočil se na něj a zeptal se ho slušně: „Co prosím?“ Teď už se na mně otočila celá skupina a stáli tam tak proti mně jako jedna velká, drsná stěna. Popravdě řečeno, necítil jsem se proti takové přesile dvakrát nejlíp, ale uklidňoval jsem se tím, že je bílý den a takovýhle týpci jsou většinou jenom namachrovaní tlučhubové. Hoper tentokrát řekl otázku přímo mě: „Vole řikal jsem, co to máš jako kurva za hadry.“ Chvilku jsem zapřemýšlel, co na takovouhle debilní otázku mám říct a nakonec ze sebe vyklopil: „Vám se na nich zdá snad něco nepatřičného, pane hopere?“ Nevím, jestli je víc zmátla stavba věty, nebo to oslovení, ale chviličku všichni drželi hubu.

Pak se vzpamatoval jeden, nejspíš šéf, protože měl na sobě tolik železa, že by mu to záviděli i teroristi na dálném východě:“Voe ty budeš drzej, nebo co jako?“ Protočil jsem oči v sloup. „Ne, pane hopere, jste přeci hopeři ne? Rádi mácháte rukama, nadáváte a řinčíte řetězem, jako koza na pastvě, ne? A moje hadry? Co Vám na triku a šortkách přijde podivné?“ Už mě to jejich ohromené ticho nudilo. Takže jsem radši sám pokračoval: „ Koukněte, já poslouchám rap. A to dokonce moc rád, ale prostě nemám potřebu se do toho nijak stylizovat, jako vy, takže jestli mi nechcete něco obzvlášť důležitého, mohl bych u odejít?“ Vedoucí odpověděl:“Vole…“ A já šel pryč.

Taková roztomilá příhoda. S tím rapem jsem ale mluvil pravdu. Skutečně ho poslouchám. Ale prostě nemám potřebu oblékat se jako kretén a mluvit jako píča. Natož prudit kolemjdoucí jenom proto, že můj mozeček nedokáže pochopit, že někdo nosí jiné hadry než já. Celkově se mi vůbec tahle dětská móda nelíbí.

Spousta harantů se oblíká jakoby to z nich udělalo nějaké tvrďáky, ale jsou prostě jenom k smíchu. Tohle nějak nechápu, ale třeba je to prostě jenom krátkodobá záležitost a tahle móda zase pomine. A co vy, máte nějakou zkušenost s hopíkama, nebo dokonce hopíci jste?