Dementní kreténi na silnicích

Na tuhle víkendovou cestu jen tak nezapomenu, protože to, co se mi stalo, jsem ještě nezažil a jen to dokazuje, jak velcí dokážou být lidé kreténi. Ale popořadě. Jel jsem na víkend za známým, jakože se sejdeme, pokecáme a podobně. To by nebylo nic zvláštního, kdybych ale během cesty tam nenarazil na jednoho pitomce a jednoho debilního kreténa, kteří si patrně myslí, že jim tady ty silnice patři.

Nejsem žádný protřelý řidič, který najezdí stovky kilometrů měsíčně. Řidičák mám téměř dva roky a naježděno mám něco přes deset tisíc, čili žádné obrovské číslo. Většinou jedu párkrát týdně někam za město, za rodinou, nebo přáteli , jinak jezdím jenom ve městě. Takže jsem se těšil, že se projedu někam dál. Vzdálenost byla asi sto padesát kilometrů tam a zpět, cestou žádná dálnice.  Takže jsem čekal klidnou, pohodovou cestu, žádný stres nebo tak. To jsem se ovšem dost pletl. A začalo to hned v první vesnici za městem.

Já tedy chápu, že když má vesnice kilometr a půl, někoho to možná štve. Někoho to možná i sere, ale to je tak všechno, co s tím může člověk dělat. Tedy, měl by. Nesouhlasím sice se všemi pravidly a nařízeními, které musíme jako řidiči dodržovat, ale vocamcaď pocamcaď.

Ale prostě základní věc, co mě po příjezdu do obce napadne, je zpomalit na padesátku. Jednak bezpečnost a druhak se mi nechce plnit peněženky kolegové policie. Takže jsem klasicky zpomalil na padesát a prostě jel. Nato se na mě nalepil nějaký strejda ve favoritu a asi jako že ho zdržuju, začal dělat posunky. Takové prosťáčky neberu nijak vážně, takže jsem prostě jel dál. Stréc to asi už nemohl vydržet, takže zrychlil, přes plnou čáru mě předjel a když mne míjel, ještě si stihl poklepat na čelo. Jak mizel z dohledu, všiml jsem si, že má fakt hustě votuněnou káru, protože mu kouřila jako dýmovnice a asi teda má pocit, že jezdit jako piča mu nějak náleží právem. I když s tím stavem auta se nedivím, že chce být co nejrychleji pryč.  Nad tímhle člověk zakroutí hlavou a přejde to. 

Ovšem to, co se stalo asi v půlce cesty ve mne vyvolalo takový úžas, a nasrání že jsem si zpočátku vůbec nepřipustil, že bych mohl něco takového někdy vidět. Cesta vedla lesem, docela rovinka, pohodička. Všímám si, že za mnou se řítí nějaký sporťák. To, že jedu předpisově devadesát mu nestačí, to je na něm vidět. Dobrá, proti nám jede auto, až přejede, uhnu mu na kraj. Jenže to by asi bylo příliš pozdě, takže sporťák normálně, jako by nic v protisměru nejelo,  zahájil předjížděcí manévr. Nevím, jestli čekal, že kvůli němu to protější auto hupsne do příkopu, nebo co, ale já jsem hned razil ke kraji, protože představa, že se vedle mě rozmlátí dvě auta, moc nelíbila. Samozřejmě jsem u toho klek jako špaček.

No jo, jenže i se mnou na kraji se tři auta pohodlně na tu cestu prostě nevlezla, takže ta dvě o sebe pěkně škrtla. Sporťák začal brzdit a já taky, abych se podíval, jak dopadlo to druhé auto, protože se po kontaktu začalo kymácet. Nakonec zastavilo u krajnice a protože nic nejelo, nacouval jsem k němu ze svého směru a hodil „stopku“. Vylezl jsem a šel k řidiči. Ukázalo se, že je to řidička a byla poněkud přešlá. Ale kromě rýhy na autě se nic nestalo. V tom se k nám řítil už řidič sporťáku. Kromě toho, že mu bylo asi 18, jsem si všiml, že je nasrán na nejvyšší možnou míru. Nadával tak sprostě a rychle, že jsem se sám divil, že mu stačí dech. Jak jsem psal na začátku, byl jsem z toho poněkud vyvedený z míry.

Nebýt toho, že se ten kretén cpal na předjíždění, se nic nestane a on mě předjede o pár vteřin později. Místo toho se tam nasere a pak se diví, když se něco stane. Řidička vypadala na docela neasertivní osobu, protože nebyla schopná se proti jeho nadávkám nijak bránit. Pořád na ní řval a ječel. Jestli jste četli můj článek o dobru a zlu, možná jste mezi řádky přečetli, že obecně nenávidím přesně takovéhle kretény. Ty, kteří něco udělají, je to jejich vina, ale hážou ji na jiné. Takže mi skutečně trochu bouchly saze. Slušně jsem se ho zeptal, co si to dovoluje a přidal oslovení, které se ovšem s tím, jak on říkal řidičce, nemohlo rovnat ani v síle ani v razanci. Přesto se zarazil a jakoby až teď si všiml, že tam je ještě někdo jiný. Když se z toho slušného oslovení i toho výrazu, který se do slušného oslovení vůbec nehodil, vzpamatoval, začal řvát pro změnu na mě.  Blekotal něco o tom, že si mám jít po svých, nemám se plést do týpka jako je on atd. Vzhledem k tomu, že vyloženě vypadal na chudáčka, kterému tatínek půjčil auto, aby se projel, nějak jsem z těch jeho drsných slov necítil tu hranu, to nebezpečí. Prostě typický piča, která kope kolem sebe.

Poslal jsem ho slušně doprdele a to už na něj asi bylo moc. Takže se na mě vrhnul. Teda, spíš se pokusil. Já se sice moc neperu, ale kamarád, který má v tomhle oboru dost zkušeností mě pár triků naučil. Na takovéhle sračičky se to dost hodí. Takže pro mě nebyl moc problém ho jemně uchopit a švihnout s ním o zem. Navíc vážil tak šedesát kilo, oproti mým osmdesáti, takže šel dolů opravdu snadno. Načež jsem odstoupil a zeptal se ho, jestli se hodlá dámě omluvit. Něco nenávistně zavrčel a vstal. Kouknul se na mě a asi zvažoval, že se ještě pokusí mi jednu natáhnout. V těhle situacích mám poměrně jasné grimasy a výraz, takže asi viděl ten nekonečný odpor a vztek v mé tváři. No, už se o nic nepokusil, štěkl něco jako „sorry vole“, směrem k řidičce a pak odjel.

Potom jsem se musel ujistit, jestli je řidička skutečně v pořádku. Naštěstí už byla v pohodě, jenom trochu bledá. Děkovala a děkovala, až jsem se cítil vyloženě trapně. Rozloučil jsem se s ním a pokračoval dál ve své cestě, jejíž zbytek už naštěstí proběhl v pořádku.