Dnešním článkem vstoupím do trochu jiných vod, než jak je u mne zvykem. Bude se také jednat o zábavné médium, ale nikoliv filmové. Bude se jednat o jednu z nejdiskutovanějších her dnešní doby. Takže pokud nemáte videohry rádi, prostě článek přeskočte.

Sérii Call of duty hráčům určitě představovat nemusím. Válečná koridorovka ve které máte za úkol zabít vše nepřátelské v cestě. Popřípadě pozvyhazovat do vzduchu. A vyjímečně i někoho osvobodit. Tohle bude taková recenze posledního dílu. Call of duty: Modern Warfare 2.

Jak už název nepodívá, ocitneme se v současnosti. Svět je stále plný konfliktů a problémů. A i když první díl dával tušit, že se něco změní, nezměnilo se nic. Tedy aspoň ne k lepšímu. Právě naopak. Z mrtvého šéfů teroristů si Rusové udělali národního hrdinu a jede se vesele znovu. Takže se znovu můžeme ponořit do bitevní vřavy a to pěkně zostra.

Už první díl Modern warfare byl velmi příjemným překvapení. Recenzenti jej chválili jak mohli a hráči chrochtaly blahem. Hra měla spád, zvraty, silné momenty. Prostě vše, co nás tehdy přikovalo k židli a nepustilo. Takže je jasné, že druhý díl doprovázela obrovská očekávání. A za sebe můžu říct, že je do posledního vyplnila.

Od samotného začátku je to taková řež a adrenalinovka, že neznám podobnou hru. Singleplayer je tak našlápnutý, že jsem jen dohrál po sobě hned dvakrát. To se mi nestává skoro nikdy. Hra vás vrhne do vybuchujícíh granátů, pokřikujících spolubojovníků, řvoucích nepřátel, kropících letadel, helikoptér, no prostě šílenost. Od začátku do konce hra nemá hluchého místa. Pořád jede kupředu jako dobře seřízené auto. Nezaškytá, nechcípá a do kopce uhání stejně zuřivě, jako z kopce. No dobře, trochu divný příměr, ale aspoň vidíte, jak jsem nadšený.

Na druhou stranu tu je jedno velké ale. Musíte bezpodmínečně hrát podle přísných pravidel. Jít jenom vyšlapanou cestičkou a neuhýbat. Nedělat nic, co by hra nečekala. Hra je čistě lineární záležitost a to je potřeba si uvědomit hned na začátku. Takže pokud vypnete mozek a uvolníte se, zažijete parádní adrenalinovou jízdu. Málokterá hra ve mně vybudila taková chvilková nadšení. Singleplayer je sice velmi krátký, ale o to intenzivnější. A po jeho dohrání se vám otevře možnost hraní tkz. „special-osp“. Je to mód, ve kterém plníte různé úkoly a odemykáte si další výzvy. Také na chvíli zabaví. Vlastně na velkou chvíli, pokud chcete splnit všechny úkoly.

Poslední kapitolou je multiplayer který právě hraji. Zatím jsem zakusil jen pár hodin, ale zábava je to slušná. Hra více hráčů ve druhém díle doznala ke zlosti hráčů několik zásadních proměn, ale nedá se nic dělat. Zmizely dedikované servery, takže si nemůžete vybrat, kam se připojíte. Vyberete si herní mod a hra vás prostě připojí na nějaký server a hotovo. Navíc musíte mít Steam, jinak si nezahrajete. To je trochu podraz, ale tvůrci se to snažili vykompenzovat. Přibylo několik perků, tituly, emblémy, no prostě hodiny a hodiny zábavy navíc.

U minulého filmového článku jsem začal dávat číselná hodnocení, tak jej dám i tady. Bod beru za krátký single a další bod beru za omezení multiplayeru. Ale jinak je ta hra zatraceně dobrá.