Realita versus realita

Možná si říkáte, co je to za podivný nadpis, ale hned to vysvětlím. V tomhle článku se Vám budu snažit podat můj pohled na dvě reality. Obě znáte velmi dobře a obě se vzájemně propojují a mnohdy i doplňují. Mám na mysli tu skutečnou realitu a tu virtuální, internetovou, či jak to chcete nazývat.

K tomuto tématu mně inspirovala nedávná zkušenost z několika informatiky, které bych se radši vyhnul. Nebudu rozebírat proč a za jakých okolností jsem je musel poznat a nějaký čas se s nimi bavit a komunikovat. Jediné, co mi uvízlo v hlavě byla tahle myšlenka:  “Díky bohu, že jsem normální“ Nikdy předtím bych nevěřil, že může někdo takový existovat. Dobře, ve filmech se to mu smějeme, v seriálech typu Big bang si z takových lidí děláme srandu, ovšem faktem zůstává, že pokud s takovými lidmi jednáte naživo, máte chuť je zabít. Tedy aspoň já jsem měl.

Ale popořadě. Sám se považuju za docela normálního, dost komunikativního člověka, který dělá to, co ostatní kolem. Jsem student, bavím se s lidmi, koukám po sukních, určitě to znáte. Žijete si ten svůj „normální“ život a pak jste najednou ve společnosti lidí, kteří žijí úplně jinak. Tedy podle mě spíš přežívají. Informatici.

Neříkám, že jsou takoví všichni, to ne, ale co jsem se tak bavil s ostatními lidmi, tak mi moje příběhy potvrzovali. Takový informatik nedělá nic jiného, než chodí do školy (či do práce) a nebo sedí u počítače. Tečka. Nic jiného ti, které jsem poznal já, asi za měsíc, co jsem to vydržel s nimi bydlet, nedělali. Ti lidé byli schopní nepromluvit za víkend víc než dvě věty. Myslel jsem, že zešílím. Když s někým bydlím (dobrá, už rozebírám i to, proč jsem se s nimi setkal), tak předpokládám, že se s těmi lidmi i nějak pobavím. Pokecám, prostě něco, co dělají snad všichni. Ovšem ne tak informatici. Aspoň ne naživo.

Co jsem tak vypozoroval, tak jediné, jak oni komunikují s lidmi je teamspeak, když hrajou nějaké MMORPG. A to je v podstatě jediné, co ti lidé dělali. Hráli onlinevoky, chodili do školy, spali a jedli. Nějak jsem nedokázal pochopit, jak někdo, sotva přijde ze školy může hrát dejme tomu osm hodit v kuse jednu hru, jít spát, do školy a zase hrát. A takhle den za dnem, týden za týdnem…

Pokusy o to, je někam vytáhnout jsou vzdal po dvou týdnech. Vždycky byli buď unavení, nebo se jim nechtělo, nebo měli CW, nebo je bolela hlava/břicho (přitom sedět u kompu mohli dále). Je Vám asi jasné, jak se člověk jako já musel cítit. Myslel jsem, že zešílím. Ti lidé byli naprosto neschopní žít skutečný život. Chodit ven, bavit se s přáteli, s holkama (tohle téma je na samostatný článek), jít někam do kina/divadla/jenom tak se projít, prostě cokoliv. Tihle lidé znají jen cestu ze školy na kolej. Naštěstí cestou jsou vždy nějaké obchody, takže hlady neumřou.

  Připadá mi, že tihle lidé si nic neužijí. Podle mě se pak otočí za svým studentským životem a zjistí, že vlastně úplně promrhali veškerý volný čas, který měli. Ale to nejhorší je, že jim to nevadí. Je to baví a oni to měnit nehodlají. Na co se bavit s lidma? K čemu? Když ve hře můžete mít level 80 a jste king? Když si dáte nick Ultra_master, tak si opravdu myslíte, že jste na vrcholu světa…pro tyhle lidi mě napadl takový název a to sice sociální kriplové. Zastávám teroii, že si každý má dělat co chce, ale já jsem neskonale rád, že jsem zase zpět mezi normálními lidmi. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale mě tahle zkušenost znechutila natolik, že jakmile teď vidím nějakého informatika jak si mastí na notesu ty své onlinovky, zvedá se mi kufr. A jakou máte zkušenost vy? Máte kolem sebe komunikativní a vtipem hýřící informatiky, kteří se dokážou bavit z očí do očí a ne jen přes ICQ a Facebook? Prosím, jestli ano, podělte se.