Je divadlo IN nebo úplně OUT?

Když jsme měli jít se školou do divadla, hodně spolužáků se snažilo z toho všemi možnými i nemožnými způsoby vyvléct. A když jsem se náhodou mezi pubertálními vrstevníky prořekla, že chodím do divadla pravidelně každý měsíc, vyměňovali si významné pohledy a ťukali si na čelo. A tak se ptám, je divadlo v moderní době přežitek nebo má stále co nabídnout?

Proč chodit do divadla?

Jít do divadla znamená trošičku upustit od své pohodlnosti, zvednout se z tepla domova a dopravit se až na místo, kde se koná představení. Pro někoho je to otrava, ale je to způsob jak trošku zamakat na své fyzičce, zvlášť, když jdete pěšky a na jehlových podpatcích;).

Když svůj zadeček z křesla nezvednete a do hlediště se nedokopete, zážitek z představení už si nikdy nezopakujete. Divadlo totiž není film, který puštěný v kinosále nebo na DVD přehrávači zůstává stále stejný. Každé představení je neopakovatelné – jednou jsou herci unavení a přebreptávají se, což publikum většinou pobaví, jindy jsou zase ve vrcholné formě a doslova vás jako diváka zamáčknou do židle. S tím se pojí i další specifická vlastnost divadla. Když budete pokřikovat na Brada Pitta na filmovém plátně, zcela jistě se na vás neotočí. Když ale stejným způsobem budete vyvádět na divadle, sice rozčílíte uvaděčku, ale herci budou vědět, že vás hra baví. Mnohé (zejména moderní) divadelní soubory také hodně pracují s diváky, pokládají jim otázky, procházejí mezi nimi nebo je dokonce vyvedou na jeviště, což se vám i při tom nejlépe natočeném kasovním trháku nepoštěstí.

A na závěr – sexy akčnímu hrdinovi ve filmu můžete tleskat jak chcete, ovšem bude mu to úplně putna. Když ale budete plácat rukama o sebe, i když sál kolem bude už prázdný, třeba se nad vámi hlavní aktér smiluje a pozve vás do své šatny (zbytek ponechám na fantazii čtenáře).

A proč do divadla nechodit?

Kromě toho, že venku zrovna leje nebo mrzne až praští, je pro mnoho lidí dost dobrým důvodem nutnost společenského oděvu. Ačkoli z přísné morálky se už upustilo a podmračená uvaděčka vás nevyhodí z divadla ani když přijdete v riflích a tričku, nakvašené pohledy vyšňořených důchodkyň vás budou propalovat po celou dobu představení.

I další společenská pravidla návštěvu divadla provázejí v moderní době rovnoprávnosti a otevřenosti a ne každému je příjemné vzpomínat si na hodiny občanské výchovy při každé činnosti, kterou v divadle provozuje - od pouštění lidí na místa k sezení přes představování známých až po návštěvu toalety.

Ve vyjmenovávání výhod divadla jsem ho srovnávala s filmem, nebylo by fér tak neučinit i v hledání jeho nedostatků. Předně od divadla nelze očekávat žádnou převratnou podívanou. Papírové kulisy a jednoduché kostýmy rozhodně nenadchnou milovníky výpravných historických filmů s milionovými rozpočty. Stejně tak se zmíněná neopakovatelnost zážitku může změnit v noční můru, když hlavní hrdinka zrovna chraptí a není ji slyšet dál než do třetí řady, popřípadě když sexy hlavní hrdina, na něhož jste se tak těšili, onemocní a zaskakuje ho uhrovitý mladík z konzervatoře.

Verdikt?

Nedá se říct, že by divadlo v dnešní době nemělo co nabídnout – naopak. Přímý kontakt herec – divák nenabídne ani ten nejlepší režisér trháků a vidět živé herce nezkreslené skleněnou stěnou televizní obrazovky je zážitek k nezaplacení. Ovšem pro takovýto zážitek je nutné obětovat svůj čas (divadlo nelze odložit ani na chvíli „pausnout“), pohodlí (v obýváku vám nikdo Hamleta nezahraje a sedačky v divadle taky nejsou zrovna měkké, co si budeme povídat) a v neposlední řadě je třeba popustit uzdu své fantazii (místo perfektní počítačové grafiky se prostě musíte smířit s drakem z papíru a překližky). Všechny tyhle malé oběti jsou pro někoho příliš velké, aby se do hlediště dokopal. Sama za sebe však můžu říct – nebojte se, zkuste to a nebudete litovat.

(autorka je bývalou studentkou divadelní vědy a dlouholetou ochotnickou herečkou, odpusťte jí tedy její vášeň a zanícení, s jakou hovoří o divadle…kdo nezažil nepochopí:))