Co má vlastně smysl?

Tuto otázku jsem dostala ve škole, jako téma seminární práce do občanky. Dlouho jsem přemýšlela, o čem bych měla napsat a zjistila jsem, že škála je opravdu široká. Co má vlastně smysl - rodina, práce, přátelé? Dalo by se vyjmenovat spousty termínů, které pro nás mají nějaký smysl, řekla bych, že jich může být nekonečno, jelikož každý vidí smysl v něčem jiném. Co je ale to nejdůležitější? Co má smysl pro každého z nás?

Co má vlastně smysl?

Strávila jsem hodně času přemýšlením nad tím, co by uvedl snad každý člověk. Samozřejmě všichni začnou nejdříve vyjmenovávat termíny, které jsou pro něj důležité, které má rád a o které usiluje nebo usiloval. Pokud se však zamyslíme hlouběji nad touto otázkou, tak zjistíme, že například rodina, kariéra nebo přátele jsou důležití, ale dalo by se bez nich přežít a mnoho lidí také bez nich žije.

Bez čeho se žít ale nedá je samotný život. Je samozřejmé, že člověk, který by se dal považovat za sebevraha, by namítl, že pro něj život smysl nemá, a proto chce s ním skoncovat. Nejdříve rozhodnutí takové člověka odsoudíme za šílenství a za úplné zkrachování ve společnosti. Tento člověk ale také vidí v něčem smysl a to ve smrti. Pro každého člověka na planetě má tedy smysl buď to žít, nebo zemřít.

Život

Moci dýchat, dotýkat se nebo třeba cítit, prostě žít. Každému člověku na světě byl darován život, nikoho jsme nemuseli prosit, abychom jej dostali. Nikoho jsme se nemuseli ptát a nikdo se také neptal nás, jestli žít vůbec chceme.

Aspoň polovina z narozených má život spokojený, jsou mu přiděleni pozorní rodiče, kteří ho milují, vzdělávají a snaží se mu zařídit lepší budoucnost. Druhá polovina narozených takové štěstí nemá a narodí se buď do neúplné rodiny, kde chybí některý člen rodiny nebo dokonce oba rodiče. Dále se může jedinec narodit nevnímající neboli postižený, to však nemusí nutně znamenat, že není šťastný. Mezi nejhorší případy patří pravděpodobně lidé, kteří jsou postižení tak, že si své postižení uvědomují. Může jít o postižení fyzické (tělní postižení, domácí násilí, atd.) nebo psychické (mozkové postižení, násilí ze strany jiného člověka).

I když člověk není zcela šťastný, tak má vůli k životu, vidí v životě smysl. Stalo se mnoho případů, kdy někoho unesli, týrali a přesto, že byl daný člověk zmrzačený, tak přežil. Chtěl přežít!

Kvalita našeho života se počítá převážně na činy, které jsme zvládli za život udělat. Kvalitně využitý život by měl začít láskou rodičů a rodiny, poté vzdělání, láska jiného nepříbuzného člověka, práce, která nás baví, dávání lásky svému vlastnímu dítěti, pomoc svému potomkovi, když ji bude potřebovat. Tohle vše by měl kvalitní život podle našich společenských hodnot zahrnovat. Samozřejmě ne vždy, život dopadne přesně takto. Někdo nebere jako prioritu lásku a rodinu, ale například vzdělání, kterému by se nejraději věnoval po celý svůj život, aby mohl stále objevovat nové a nové věci. Jako další příklad se dají uvést třeba peníze, kterých pro některé není nikdy dost a snaží se je všemožnými způsoby získávat.

Smrt

Nemůžeme se jí vyhnout a nevíme, kdy přijde. Často se smrti bojíme, protože ji neznáme. Nevíme jaké to je, když člověk přestane dýchat, cítit a vnímat sama sebe. Každý z nás si jistě klade otázky: 

Bolí umírání? - Pokud člověk umírá na nějakou nemoc, která ho postupně a pomalu zabíjí, tak jeho poslední chvíle asi nebudou nic příjemného. Když se, ale podíváme na lidi, kteří umírají přirozeně, tak si nejde nevšimnout, že je to většinou ve spánku a mrtvý vypadá spokojeně.

Co se stane potom? - Jak již bylo řečeno, tak přirozená smrt nastává především ve spánku, tudíž je pravděpodobné, že ve snech, které se nám zdají. Můžeme si tedy představit, že člověk, který zemřel ve spánku, tak byl v krásném snu, který nadále prožívá, ale co když se mu zdála noční můra? Je mnoho teorií, co se děje po smrti, některé říkají, že se znova narodíme, jiné, že se nestane nic a mrtvý jako by byl v hlubokém spánku, ze kterého nic neví, nic necítí - nežije.

Smrt nikdo z nás neodvrátil a pravděpodobně ani v budoucnu neodvrátí. Říká se, že jediná smrt je spravedlivá, jelikož zemřou dobří i zlí. Proč se tedy lidé smrti tolik bojí? Je to snad strach z neznámého anebo instinktivní pocit, který nám říká, že smrtí nezačíná nic dobrého?

Smrti bychom se bát neměli, jak už Nezval sdělil ve své tvorbě: „Nebojím se smrti, ale umírání.“. Umírání je stav člověka, kdy potřebuje mít na blízku své nejbližší, kteří ho podpoří. Spousty lidí se shodne, že je lepší umřít při pohledu na své milované, než sám s trápením, že na smrtelné posteli nemáš už nic, jen málo krásných vzpomínek zůstalo.

Já vidím smysl v tomto, v čem vy?