Bojím se létat

Loni v červenci mi bylo konečně 18 let, výchovná ruka rodičů nade mnou malinko opadla a já se mohla sama s přítelem vydat na první dovolenou. Tento příběh nebude ani tak o tom, jaká byla má dovolená v Římě, ale o tom, jak jsem tam musela doletět. Jak je již patrné z nadpisu, tak nejsem příznivcem létání, tudíž se bojím. Vím, že již nyní si mnozí z vás o mně myslí, že jsem namyšlena kráva, co se neumí vyjadřovat a jediné, co zvládne, je mačkat kombinaci kláves Ctrl+C a Ctrl+V. A po přečtení tohoto článku můžete k mé charakteristice dodat i kouzelné slovo: „strašpytel“.

Výběr dovolené a způsob cestování

Již někdy od dubna, já a můj přítel jsme vybírali dovolenou. Nakonec výběr padl na Řím. Proč? Odpověď je poměrně prostá, je tam hezky, plno památek a k moři se tam dá také dostat.  Byla jsem nadšená, uvidím krásné a romantické město se skvělým jídlem. Propočítali jsme i finanční situaci a došli k závěru, že Řím je ta správná volba. Přítel zrovna propočítával, kolik to přesně bude stát, když najednou vyslovil slovíčko, které mě poměrně zaujalo: ,,letenky“. Okamžitě jsem začala protestovat, že do letadla nenasednu, to můžu rovnou skočit z paneláku. Přítel na mě jen nechápavě pohlédl a s klidem mi oznámil, že buď letecky anebo se nikam nejede, prý nebude sedět několik hodin v autobuse. Jelikož jsem do Říma chtěla, tak jsem se s tím smířila, však je to ještě daleko je teprve duben.

Cesta a proč se bojím létat

Zbývající měsíce utekly jako voda a já nevěděla, jestli se mám těšit anebo umírat hrůzou. Říkala jsem si, že tisíce lidí každodenně létá napříč světem a přesto přežili. Přítel mě neustále uklidňoval, že létání je bezpečnější, než jízda autem. Ano, je pravda, že při dopravních nehodách zemřelo více lidí, než při cestování letadlem. Moje logika však byla taková, že když se nabourám v autě, tak mám větší šanci na přežití, než když se mnou spadne letadlo.

Nastal den, kdy jsem měla nasednout do letadla, a přítel mi každou chvíli opakoval, že tímto krokem začne naše krásná a vysněná dovolená. Pro mě spíše noční můra. Téměř každý den jsem viděla různé nehody dopravních letadel, důvody proč se nehoda stala a věřte mi, že ty byli většinou opravdu malicherné a nikdy by mě nenapadlo, že s takové hlouposti může umřít tolik lidí. Hodně z vás se teď asi sama sebe ptá, kde jsem na tyto nehody chodila. Můj tatínek je velkým příznivcem katastrof, ať už leteckých nebo živelných. Čím více mrtvých, tím více ho to baví. Jelikož některé pravdivé dokumenty byly opravdu zajímavé, tak jsem je s oblibou sledovala také. Myslím, že by se bal lítat téměř každý, kdo vidí v televizi 3x za týden spadnou letadlo.

Letiště a první krok

Dne 25. 8. 2008 jsme s přítelem přijeli na Ruzyňské letiště. Stoupili jsme do letištní haly a já nestačila koukat, jak je to velké. Ano, jsem opravdu jako vesničan z Vidlákova, tudíž jsem byla hodně udivená. Můj přítel byl zase udiven jinou věcí, jak tady najdeme to, co potřebujeme? Hledali jsme přepážku a odbavováni společnosti ČSA. Já si všimla kousek od nás informací, takže jsme se šli zeptat. ,,ČSA? To tady je?“ Odpověděla nám milá paní. Celkem mě tahle otázka vyděsila. Vždyť jen tenhle terminál je obrovský, to mám běhat ještě po jiných, které jsou od sebe celkem daleko? Naštěstí si nás všimnula jedna letuška, která nás odkázala do prvního patra. Takže jsme nakonec ČSA našli a úspěšně se nechali odbavit.

Právě po odbavení se ve mně probudila panika, která byla ještě malá, jak se později ukázalo. Začala jsem příteli říkat, ať letí sám (samozřejmě jsem to tak nemyslela, jel by se mnou domů), že já do letadla nesednu. Nakonec jsem ho i prosila, abychom jeli zpátky domů. A víte, co ten prevít udělal? Řekl, že ať si klidně jdu a on letí, takže se z Prahy budu muset do Ostravy dopravit sama. Ano, okamžitě po této větě mi zklaplo a já o chvíli později udělala první krok do letadla.

Start a instrukce

Viděli jste film Francouzský polibek? Pokud ano, tak jistě víte, jak se hlavní hrdinka bála létání a jak hodně zmatkovala. Já se v ní vidím v bledě modrém. Jakmile jsem vstoupila do letadla a posadila se na své místo, tak jsem se okamžitě připoutala a třásla se strachem. Přítel si samozřejmě neodpustil hloupé narážky typu: ,,Podívej se ven, vidíme na křídlo. Hele ten kousek vypadá jako by se měl z toho křídla ulomit, neměli bychom to někomu říct?“ V tu chvíli jsem myslela, že z letadla uteču, že klidně rozbiju i to okýnko a vyskočím (ano, fandím si, asi bych ho nerozbila), prostě jsem chtěla pryč. Nakonec mi přítel vysvětlil, že to jsou nějaké klapky a ty se na křídle pohybují nahoru a dolů.

Letadlo se začalo pozvolna pohybovat, jakmile se usadili všichni cestující. Jelikož před námi startovala jiná letadla, tak jsme se jen šourali malou rychlostí. Sem tam jsme přejeli nějakou spáru na rampě a já při každém drcnutí příteli zmáčkla více ruku. V průběhu tohoto šourání nám dávala letuška instrukce, které já jsem hltala jako hladový pes ve všech jazycích, ve kterých byly. Po instrukcích nám letuška oznámila, že právě před námi vzlétlo poslední letadlo a že se máme připravit na start. Začala jsem panikařit ještě více, jak připravit, co mám dělat? Přítel mi jednoduše odpověděl: ,,Zkus se zastřelit, možná to pomůže“.

Cítila jsem, jak pomalu nabíráme rychlost, až najednou jsme se rozjeli opravdu rychle. A teď to přišlo, věděla jsem, že už není cesty zpět, teď umřu. Mačkala jsem příteli ruku, tak výrazně, že s ní ještě hodinu po startu nemohl moc pohybovat. Můj stisk se zvětšil, jakmile se letadlo začalo zvedat do vzduchu. Pokud jste někdy už letěli, tak víte jaký je to pocit, když vidíte, jak letíte vzhůru a jste přitlačeni do sedadel. V tomto momentě jsem propadla naprosté panice, můj srdeční tep byl snad 500 za minutu (přeháním) a cítila jsem, jak se mi do očí řinou slzy. Jediné na co jsem se zmohla, bylo se dívat do podlahy letadla a snažit se nepropadnout pláči.

Let

Při stoupání vzhůru mi před očima proběhly všechny letecké nehody, které jsem viděla a já se začala modlit, aby se tohle letadlo neobjevilo v jednom z dílů těch leteckých katastrof. Já, jelikož jsem trochu slabá na srdce, tak jsem cítila každou změnu tlaku, kterou letadlo prošlo. Byl to zvláštní pocit, ale nejzvláštnější pocit byl, když jsem cítila, jak se letadlo narovnalo, a my letěli. Já letěla.

Přítel si všimnul, že jsem se malinko uklidnila, a tak mě chtěl trochu poškádlit, jelikož celou mou panikou se náramně bavil. Ukázal na okýnko a ať se podívám ven. Nejdříve jsem nechtěla, ale nakonec jsem se podívala. Musím říct, že nic krásnějšího jsem ještě asi neviděla. Vypadalo to, jako bychom letěli strašně pomalu, nad mraky přes které sem tam byla vidět pevnina. Pohledem ven jsem byla tak fascinovaná, že let, který trval hodinu a půl mi uběhl jakoby za deset minut.

Výhled z letadla

Za okýnkem byla asi zima, všimněte si zamrzávání okýnka

Hory, asi Alpy

Mraky

Přistání

V průběhu celého letu jsem měla strach, ale už jsem nepropadala panice. Nevšimla jsem si, jak čas rychle běží, a proto jsem byla trochu zaražená, když nám letuška oznámila, že budeme přistávat. Pořád jsem se bála, ale přítele jsem za ruku už jen držela a mírně ji tiskla. Nedokázala jsem se odrhnout od okýnka s výhledem. A tím více, jakmile jsme letěli téměř nad stromy a domy. Nakonec jsme přistáli na letišti a můj první let letadlem byl u konce.

Závěrem

Vím, že hodně lidí v mém okolí se bojí létat, ale mnoho z nich ještě neletělo. Myslím, že jejich strach, stejně jako můj byl z něčeho nového, z něčeho, co může zabíjet, ale být i krásné a užitečné. Pokud se tedy bojíte létat a ještě jste nikdy neletěli, tak nemějte zbytečně strach. Ano, může se stát něco špatného, ale dle mého názoru (asi mě budete brát za ještě většího blbce), tak i 5 minut nahoře v oblacích za život stojí. Já se nyní tak moc létat nebojím, ano mám strach, ale zároveň se i těším.

Jaké máte vy zkušenosti s létáním? Bojíte se nebo vám nevadí? Zažili jste nějaké turbulence nebo jiné otřesy?