Report ze Stodolní

Vážení čtenáři,
předesílám, že tento článek nebude článkem disco nadšence, který trsá kdekoliv a kdykoliv může, nýbrž chladné a věcné zhodnocení jedné z nejslavnějších ulic zábavy v České republice.

Příjezd do Ostravy

Shodou okolností jsem se ocitl v Ostravě, tak jsem si řekl, proč nevyužít příležitosti, že? Je tu přeci ta tolik známá a opěvovaná Stodolní.
Ráj zábavy, radovánek a nevšedních zážitků. Ač nejsa příznivcem podobných piškuntáílií, zastávám názor, že zkusit se má skoro všechno. Vydal jsem se tedy, i s partičkou známých, tramvají směrem Stodolní.

Cesta tramvají probíhala v poklidu a já jen zíral. Protože jsme nastupovali na začátku Ostravy (nebo na konci, jak chcete), jeli jsme asi 25 minut. A celou tu dobu jsme jeli hustě zastavěnou zónou. Překvapilo mě to. Nevěděl jsem, že je Ostrava tak obrovská. A to Stodolní rozhodně není nikde na konci, čili bůhví, jak dlouho by trvalo projet jí celou.

Stodolní

Ale zpět. Vystoupili jsme na stanici Stodolní a zapadli do jednoho baru, který se nacházel v postranní uličce. (Název obsahuje krále zvířat).
No, po lehké zahřívací pitce jsme se sebrali, že půjdeme omrknout tu slavnou Stodolní.

Vynořili jsem se na začátku, čili od tramvajové zastávky a šli jsem dál a dál směrem na vlakovou. Předně mě praštili do očí stánky, kde se smažilo, vařilo a prodávalo vše možné. Upřímně řečeno se mi z toho zvedl kufr. Ono vidět kusy bůhví jak dlouho už opečeného masa, jak je rvali do housek a lidé to potěšeně baštili...já jsem si nedal. Navíc masa byla vyvalená směrem do ulice, kde všichni chodí, kašlou a funí takže taky asi dobrůtka. No nic, jdeme dál.

Jak jsme procházeli, všímal jsem si klubů a hospůdek. Většinou úplné nárváno až ke stropu. Na ulici samotné se dalo pohybovat vcelku volně, už jen kvůli počasí. Tak jsme pomalou chůzí dorazily na konec a užili slastný pocit, že jsme teda viděli Stodolní a že jsme nežili tento den nadarmo. U posledního batu jsme shlédli polonahé svlečny, které se vrtěly za sklem a šli jsme pomalu zpět.

Intermezzo s bezdomovcem

Ovšem onen průchod Stodolní byl okořeněn jednou příhodou.
Jak jsme rázovali ulicí, tak se k nám přichomýtl nějaký bezdomovec a začal se dožadovat naší pozornosti. Zprvu jsme mu nevěnovali pozornost. Byl notně opilý a v ruce třímal lahev rumu. Ovšem on se nedal. Po klasické žádosti o drobné, které jsme mu vysolili, si asi vzal do hlavy, že bude náš kamarád. Takže za námi chodil dál. A slyšeli jsme různé příběhy...naneštěstí tu není pro ně prostor, protože některé byli skutečně bizardní.
No, když jsme došli na konec ulice, tak jsme se otočili, že půjdem zpět. Náš průvodce učinil totéž a začal opět vyprávět. Nepomohlo nám ani přidání do kroku. Když už jsme teda měli u sebe místního, tak jsem se ho zeptal, zda nezná Radovana Kalužu.
Vykulil na mě oči, zabrblal něco o tom, že kaluže se zásadně přeskakují a odšoural se pryč. Docela mne překvapilo, že nás opustil, tak jsme pokračovali do našeho domovského baru sami.

Pokračujeme...

Docela mě překvapilo množství děcek, na které jsme naráželi takřka neustále. Podle odhadu, tak 13-15 let nebyla vyjímka. Docela děsivé. Zvlášť, když uvážíte, v jakém stavu jsme je vídali. Bylo už dost po půlnoci, čili motorika některých se nedala přirovnat k ničemu, co jsem doposud viděl. Ale co, když je maminky a tatínkové pustí, je to jejich věc, že...

Radovana jsem nepotkal, škoda, třeba jindy.

Závěr

A celkový dojem ze Stodolní? Bar, ve kterém jsme byli byl super. Sice jsem tam nechal víc, než by bylo zdrávo, ale bylo to vyjímečně, tak co.

Ohledně klubů a hospod přímo na Stodolní... prostě nezbývá mi než zkonstatovat, že pro člověka, co se chce bavit normálně, to není. Přes řev hudby se nedá bavit, takže se tam dá tak leda hopsat a trsat. Ale proč ne, že...každý se chce bavit jinak. Takže nakonec jsem docela rád, že sem se tam podíval. Polonahé tanečnice potěšili a panáky zelené navodili příjemnou náladu. Dovedu si představit, že se tou ulicí zase někdy s přáteli projdu. Jen tak...